Neopič se!!!

Kolikrát jsme to nejen v dětství slyšeli.

Je to opravdu tak? Je opičení se něco špatného?
A nebo je to trochu jinak a opičení je vlastně dobré…

Podívejme se na různé sporty. Kluci na plácku zkouší Zidanovku a jiné finty svých fotbalových vzorů a ne jinak je tomu i u dalších sportů. Jako kluk jsem plaval a tak jsem chtěl být jako Matt Biondi a snažil se pilovat motýlka, ačkoliv ten styl nikdo moc kvůli fyzické náročnosti nemusel. Právě snaha vyrovnat se svému vzoru a opičit se po něm je jeden ze základů rozvoje.

Podobné paralely zcela logicky nacházíme i v jiných oblastech, kariéru a podnikání nevyjímaje a tak hltáme životopisy Steva Jobse a jemu podobných, ve snaze odkrýt jejich tajemství úspěchu a to napodobit. Čteme knihy, které napsali další podnikatelské legendy. Případně platíme drahé školy postavené na metodě, které byla připsána zásluha za úspěch firmy. Prošli jsme několika módními vlnami jako Toyota way, lean, balance scoarboard a v poslední době a hlavně IT dávaný na piedestal Agile, ve snaze okopírovat to, co fungovalo jinde a jak se zdá zrovna my jsme výjimka, kde to z nějakého důvodu nefunguje.

Tak opičit se nebo poslechnout rodiče a neopičit se, to je oč tu běží?

Odpověď, ale není černobílá. Není to ano nebo ne.

Určitě není účelné, slepě a stále dokola opakovat danou věc a doufat, že se to zlomí a bude to fungovat. Nedává smysl bezmyšlenkovitě trvat na nějakém postupu, který prostě nefunguje a stále tak opakovat tu samou chybu. Ať už aplikujeme poznatek z knihy, školení či radu, je dobré zapojit hlavu a zamyslet se.

Mohu to vzít jako celek? Co mohu aplikovat v mých podmínkách a s přihlédnutím k mým specifikám? Co je ten základ,který dává smysl a můžeme ho zkusit? Kde je chyba, když výsledky nepřichází? Co udělat jinak?

Prostě udělat si domácí úkol a hledat to, co může být funkční v mých konkrétních podmínkách. To co je v souladu s hodnotami firmy i našima osobníma. Na projektech proto otevřeně diskutujeme o možných řešeních, jaká rizika s tím mohou být spojená a jak moc nám dávají smysl. Učíme se z problémů abychom hloupě neopakovaly ty samé chyby stále dokola. Popřípadě hledáme, jak “jen” dělat věci lépe.

Takže je opičení se špatné?

To jsem přeci nenapsal.

Respektive hned začátek článku byl jen o opičení v tom dobrém světle. Za mě je to jednoduchý a rychlý krok, který může věci rozpohybovat. Cílem je dosáhnout nějaké akce, co nejdříve a od té se odrazit. Vzít základ něčeho, co fungovalo jinde je zkrátka super první krok.

Ale opravdu jen PRVNÍ.

Musí následovat vyhodnocení. Co fungovalo a co vůbec? Kde byly problémy a proč? Udělat si rychlou analýzu a poučit se. V dalším kole zkusit vylepšený postup. To je vlastně Agile aplikovaný i mimo IT a zároveň i jeden z principů uplatňovaný v koučování.

Ať už je prvním krokem opičení se či zralá úvaha měli bysme mít na paměti, proč to celé vlastně děláme a co je ten očekávaný přínos nebo hodnota. Díky tomu se nám budou lépe hodnotit naše kroky a budeme mít snažší práci s korekcí akcí, abysme dosáhli požadovaných výsledků.

Platí tedy NEOPIČ SE?

ABSOLUTNĚ!

Vůbec!

Je to jen na vás, pokud úvodní analýza bude rychlá a následovaná nějakou akcí vůbec se neopičte.

Pokud ale rychlý experiment, je to co nastartuje následný proces zlepšování – opičit se je super.

Skvělé je, že jednou může být zamyšlení první a jindy zase opičení. Vždy ale prosím věnujte čas i následnému vyhodnocení a korekcím.

Pokud ale chcete jasnou odpověď, pak prostě dělejte opičárny 🐒 – rychlé experimenty, ze kterých se můžete poučit.

%d bloggers like this: