Mají opičárny smysl?

Máte to s opičárnama stejně jako já? 

Strach. Napětí. Nervozita. Sevřený žaludek. Adrenalin stoupá. Hlavou se mi honí, co všechno se může pokazit. Vše je tak rychlé a vteřina před začátkem je snad nekonečnááááá…

….aaaaaa, pak už to nejde vrátit! 

Opičárna je v plném proudu. Emoce, akce, pocity proudí tělem. Už jsem zkrátka mimo svou komfortní zónu a začínají se dít věci.

Wow!

Přežil jsem!

Konečně zase v klidu a bezpečí. Zpět v komfortní zóně, kde je tak dobře. Celá ta opičárna je zdárně za mnou. 

Někdo ten pocit miluje. Musím se přiznat, že u prezentací si to i užívám. Většinou, to ale není úplně příjemné. O to sladší je návrat zpět do stereotypu, bezpečí toho, co znám.

Bohužel platí, že pokud chceme něčeho dosáhnout, je potřeba dělat věci jinak. Zkoušet staré věci dělat novým způsobem. Začít dělat úplně jiné věci. 

Tento rok je toho důkazem. Přesunuli jsme se do virtuálního světa. Děti dělají dálkově (virtuálně) základku. Firmy hledají nové cesty, jak zajistit své přežití a virtuální svět jim v tom pomáhá. Školení i celé konference jen virtuálně. Zažíváme velký zásah do našich běžných životů. Je to velmi nekomfortní a stresující. Vše je teď prostě jinak.

Možná si myslíte, proč psát o opičárnách – výletech mimo komfortní zónu, když celý rok je jeden velký nucený výstup mimo naše standardní a komfortní bytí?

Možná právě proto!

Je rozdíl, jestli provádíme řízený experiment. Chcete-li dobrovolný výlet mimo zónu bezpečí a nebo jestli jsme k tomu donuceni.

Důležité je, že je to jen “VÝLET”!

Máme kam po výletě vrátit.

Účelem totiž není naprosto opustit bezpečí a spálit mosty. Ale vyzkoušet si něco nového. Posunout o kousek své hranice. 

U každého výletu potřebuji věnovat nějaký čas přípravě – naplánovat, kam jdu, po jaké cestě. Zohlednit svou fyzickou kondici a zvolit přiměřeně dlouhou trasu. Podle toho si pak i sbalit na cestu. Ještě se podívám na počasí, ale stejně pro jistotu beru pláštěnku. Na výletě se mohu kochat přírodou, fotit a pozorovat svět okolo sebe. 

Když přijdu domu do tepla. Vybalím a sdílím zážitky a fotky.

Pokud přípravu neudělám, místo hezkého výletu minimálně bloudím. Mám hlad nebo díky počasí i jiný diskomfort a po návratu místo hezkých zážitků sdílím rozčarování. A navíc většinou mám okamžitou zpětnou vazbu od zbytku rodiny. Troufám si předpokládat, že asi tušíte jakou 🙂 respektive 🙁

Opičárny je nutné také připravit. Každý výlet i ten mimo komfortní zónu je nutné řádně naplánovat.

Proto je důležité si odpovědět si následující otázky:

  • Čeho chci dosáhnout? – cíl výletu
  • Jak dané věci dosáhnu – jaký je postup? – cesta
  • Co k tomu potřebuji? – vybavení
  • Mám někoho, kdo mi může pomoci? – průvodce
  • Co se může pokazit? – počasí

Podle své zdatnosti vybírám trasu, délku a vzdálenost. Cílem je si výlet užít a ne se odrovnat a ztratit chuť do dalších výletů. Pokud je daná oblast zcela nová, tak je lepší začít nějakým jednodušším seznamovacím úkolem (malá milá opičárna 🐒). Podle toho, jak dopadne a jak se cítím mohu další opičárny vylepšovat a postupovat dál mimo bezpečnou zónu. 

Stejně jako u výletů či dovolených někdo je schopen si vše zajistit sám a jiný se spolehne na průvodce nebo na cestovku. 

Přesně takto jsem jako průvodce pomáhal Hubertovi v jeho výletech mimo komfortní zónu. Cílem výletů bylo delegování úkolů na team aby sám nebyl přetížen. Pokud by vše bylo při starém, asi by se již úplně fyzicky odrovnal. Problém byl v tom, že chtěl mít zcela přesné zadání a neměl čas vysvětlovat detaily. A tak jsme naplánovali a udělali první výlety: předal alespoň ty úkoly, kde bylo jasné zadání a požadovaný výsledek. Tyto výlety jsme vyhodnocovali a všímali si, co šlo dobře a kde bylo potřeba přišla změna. Jak získával pocit sebejistoty a důvěry v team, postupovali jsme k méně jasným úkolům. Po nějaké době již mohl delegovat v zásadě jakýkoli úkol. Něco, co bylo na začátku zcela nemyslitelné. Získal zpět svůj čas a prostor věnovat se rozvoji lidí pěkně krok za krokem.

V tom je přínos výletů mimo komfortní zónu. 

Postupně rozšiřuji prostor, kde je mi dobře. 

Zvětšuji území, kde to znám. Krok za krokem pak kráčím ke svému cíli a nejsem paralyzován strachem z neznáma. Jsem přeci na výletě jen kousek za humny a mohu se kdykoli vrátit. 

Je jedno jak tomu kdo říká: opičárna, výlet, experiment, trénink, pokus či jakkoliv jinak. Hlavně ať vám to dobře zní, ať vás to baví. Já dělám řízeně, dobrovolně a s notnou dávkou zvědavosti opičárny a na základě nich se učím. 🐵

Jestli vás žádná opičárna nenapadá, klidně se opičte!

Jako první krok je to super. Pokud již někdo něco podobného dělá nebo vyzkoušel, je v pořádku se opičit a zkusit to samé. Není přece nutné znovu vynalézat kolo. Na základě prvního výsledku, pak své pokusy upravíte.

Máte ale velikou výhodu oproti ostaním. Vy už jste totiž začali! 

A to je oč tu běží. 

Opičárny zkrátka mají smysl.

Napište mi do komentáře, jakou oblíbenou metodu máte vy k rozšíření své komfortní zóny?

#